Cvičení a všechno okolo jsem od malička milovala. Tu atmosféru, když člověk vejde do fitka, jak je všude spousta lidí ze všech koutů města, kterým najednou jde o to samé. Usmívají se, respektují se, pomáhají si.

S aerobikem jsem začala v první třídě jako klasický kroužek pro děti. A s každým dalším začátkem školního roku postupně rušila ostatní kroužky, až zůstával jenom aerobik. Byl to ještě takový ten klasický aerobik bez otoček, výskoků a vrcholem choreografie byl double step touch s variantou paží. I tak mě to bavilo ze všeho nejvíce. Byla to láska na první pohled. Cvičila jsem a nejvíc na světě si přála být jednou taky tou, která stojí s culíkem nahoru před zrcadlem a za ní cvičí celý sál.

Protože jsem byla vážně malá, mohla jsem chodit jen do dětského aerobiku, který byl jako doplňkovka a vždy jen jednou týdně. Vůbec jsem nechápala, jak by někdo mohl cvičit jen 1x za týden. Tak jsem se přihlásila do všech dětských aerobiků v Brně a každý den jsem jezdila někam jinam.

Asi v jedenácti jsem narazila na jedno fitko, kde měla Lenka Velínská 2x týdně dance aerobik. Bylo to najednou něco úplně jiného, těžkého, tanečního a hlavně už jsem tam mohla s dospělými! A od té doby už jsem jen cvičila a cvičila :)

Bylo mi jasné čím bych chtěla být až budu velká - ta, která se usmívá na všechny okolo a dodává energii celému sálu. Fitness instruktorka.

Když mi bylo 17, dřív než řidičský průkaz jsem si začala dělat kurz na instruktora aerobiku. Během půl ročního školení, spoustou odchozených lekcí, kongresů, workshopů a závěrečných zkoušek jsem do celého fitness světa pořádně nahlídla a už ho nikdy neopustila.

Záškolovák 2017 pro Mendelovu univerzitu, lekce Pilates

Cvičení u moře s Sunfit studiem Petry Moudré 2016, Chorvatsko, lekce aqua aerobiku

Pomalu se přidávala další a další lekce a nakonec to dopadlo tak, že jsem celý rok cvičila tři hodiny trampolínek a pět hodin aqua aerobiku týdně. Další rok už jsem se asi “vyskákala“ dostatečně a občas zaskakovala i nějaké sálové lekce. Postupně mizely lekce aqua aerobiku a vystřídaly je lekce bodyformu a body balance. Každé vydělané peníze jsem zase posílala na další a další školení, velké cvičící kongresy a nová CD na cvičení. Seznamovala jsem se se spoustou zajímavých lidí, kteří mě pak směřovali dále. 

Svoje vlastní lekce jsem mohla vést až po 18. narozeninách, tak jsem si čas krátila na školeních a dalších specializacích. Po narozeninách už byl jen jediný cíl- stát se opravdovou lektorkou. Vytiskla jsem životopisy, seznam všech fitness center v Brně, nasadila prosící výraz a vyrazila. Napsala jsem snad 100 fitkám a nic.

Po měsíci odmítání jsem dostala možnost zaskakovat nemocnou lektorku trampolínek v jednom maličkatém fitku na okraji Brna. Tak jsem skákala. Po dalším měsíci hledali v jiném fitku lektorku aqua aerobiku. Zrovna trampolínky ani aqua aerobik jsem nikdy nestudovala a všehovšudy byla tak 1x na lekci. Nechtěla jsem promeškat jedinou šanci a šla do toho. I když jsem obě dvě lekce vůbec neznala, sledovala videa, četla matriály a postupně se vzdělávala sama.

Cvičení u moře s Sunfit studiem Petry Moudré 2016, Chorvatsko, lekce body balance

Fotografie pro časopis Kodice v rámci mého článku o cvičení za počítačem 2018

Ještě když jsem byla na střední škole, tak jsem už cvičila pro vysokou školu svůj vysněný dance aerobik. Začala jsem jezdit na fitness pobyty pro vysokoškoláky a pak na vysoké jsem začala ty fitness pobyty u moře sama lektorovat. Jako dárek za maturitu jsem si vybrala zájezd na největší fitness festival v Evropě do Itálie. Na každém dalším kongresu se seznamovala s lektory i samotnými pořadately. Narazila jsem dokonce na úžasnou Marcelku z největšího fitness portálu v ČR aerobik.cz a začala pro ni psát z kongresů reportáže. Každý půl rok mi psal náš milovaný Karel z Litomyšle i Jiřinka z Olomouce, abych si přijela zacvičit a napsat reportáž k jejich fitness kongresu. V každé další volné chvilce jsem utíkala na Lenku Velínskou a Romana Ondráška, kteří jsou pro mě jednoznačně vzorem číslo jedna.

Najednou jsem ty nabídky musela odmítat. Cvičila jsem na dvou vysokých školách, ve třech fitkách a každý rok jezdila předcvičovat do Chorvatska, Řecka nebo do do hor. Nemohla jsem se rozhodnout co mě baví více a tak jsem cvičila všechno. Od jógy pro děti, přes posilovací core a funkční tréninky, zdravotní cvičení, pilates až po cardio dance nebo aqua aerobik. Nejvíce mě bavilo cvičit pro studenty na Mendelově univerzitě, kde mi po pár semestrech externí spolupráce nabídli i stálý úvazek.

Tak začala úplně jiná kapitola. Cvičila jsem pro Mendelku 12 lekcí týdně plus tři mimo ve svém milovaném fitku, které jsem prostě nemohla jen tak opustit. Odcvičila jsem tak tři semestry, ale měla jsem k tomu ještě druhou práci v kanceláři. Občas byla pozvána na různé víkendové akce, začala jsem pořádat svoje minikongresy a pomalu začínala jezdit i po firmách, které pořádaly sportovní dny pro své zaměstnance. Najednou toho bylo moc, některý týden jsem po práci odlektorovala klidně i 20 lekcí. A tak jsem stála před velkým rozhodnutím. Začít naplno pracovat a omezit lekce nebo se nevzdat svého snu a zkusit risknout vlastní fitness podnikání?

Nevzdávám se svých snů. Neznám lepší pocit, než když odcházím z lekce a vím, že jsem těm lidem zlepšila minimálně tu hodinu jejich života. To, že vidím denně desítky rozzářených očí, že díky mě někomu nebolí záda nebo že jsem alespon jednomu jedinému člověku zlepšila náladu, mi dává smysl. Tak jsem dala výpověď a udělala si vlastní živnost.

Nebylo to vždy úplně jednoduché. Několikrát jsem byla dole i nahoře.  V šestnácti jsem se s rodiči odstěhovala do jedné vesničky, kde široko daleko žádné fitko samozřejmě nebylo. Všichni mi vysvětlovali, že nemůžu každý den jezdit po škole do města a kvůli cvičení se přestat učit na testy a vracet se posledním autobusem domů.  Šlo to. Nemyslím si, že by člověk měl dělat něco, co ho nebaví na úkor něčeho, co ho baví. Studovala jsem španělské gymnázium, tak si asi dovedete představit, že španělské názvosloví v chemii mě z fitka opravdu nevytáhlo.

Když jsem pak studovala vysokou školu - fyzioterapii, znovu jsem se  vracela pozdě z lekcí a doma pak vytvářela nové choreografie na další den. Už od maturitního ročníku jsem bydlela sama a tak jsem se potřebovala postarat sama o sebe  a hlavně mě to bavilo. Celý život se neustále mění a třeba né vždy dobrým směrem. Ale když má někdo svůj oblíbený koníček - tak ten je přece pořád stejný. MIluje ho a dělá mu radost neustále. Několikrát se mi život přetočil úplně jiným směrem, ale pokaždé jsem zůstala u cvičení - at se dělo cokoliv a to mi nejvíce pomohlo.

 

 

 

Nehodlala jsem se vzdávat jen tak. I když se to spoustě lidem stále nelíbí, tak jsem školu nedokončila, v práci jsem skončila a rozhodla se jít vlastním směrem.

Hodně lidí se mě ptá, jestli jsem měla nějakého klienta nebo ušetřené peníze na příští nájem. Neměla. Jen jsme chtěla dělat co mě baví.

Myslím, že být štastný není zas tak složité. Člověk jen musí najít něco, co mu dělá radost. Když to najdete, jste tomu ochotni věnovat 100% svého času a úsilí, které vám dává smysl A to je celé. Věřit a dělat to rádi.

Ted si žiji MY FITNESS LIFE přesně tak, jak jsem si vždycky přála. Dělám cvičení pro ty, kteří většinu dne sedí za počítačem tak, jak jsem dřív sedávala já. Snažím se lidem vysvětlit, jak se cítit dobře. Znovu vedu lekce rovnou na třech vysokých školách i ve fitkách, dělám vlastní školení, jezdím cvičit do firem,pořádám cvičení venku v parcích, účastním se kongresů, pořádám vlastní semináře a cvičící víkendy, jezdím předcvičovat k moři, píši články do časopisů i webových stránek a točím videa pro ty, kteří mě náhodou nezastihnou.

Jsem štastná, protože se můj koníček stal mojí prací i životním směrem a to mi dává smysl.